Kája Saudek a naše muzeum
15.1.2002
Kája Saudek: mistrovská hranice mezi politikou a pornografií
Štěpán Kotrba
Kontroverzní a o to známější komiksový kreslíř Kája Saudek zahájil 15. ledna svou výstavu odvážně erotických kreseb v Lidovém domě, sídle České sociálně demokratické strany. Událost na pomezí výtvarně-akademického vkusu a veřejného pohoršení ovšem přilákala do sídla ČSSD množství Pražanů, a tak v komorním prostoru galerie bylo těsno. Kreslíř se tvářil po celou vernisáž potměšile skromně až plaše, starší dámy pohoršeně, pánové pobaveně zvědavě a páry ostýchavě až stydlivě. Postupem doby ale podávaný mok - červené i bílé víno - dokázaly rozproudit krev i v těch stydlivějších či déle katolicky vychovávaných...
Dr. Kužel, kurátor sbírek České pojišťovny, hořekoval, že se Masaryk ve vestibulu musí v hrobě obracet nad tou "postmoderní spouští". Nebylo divu, když si na něj někteří méně slušní a československé tradice ctící hosté stavěli skleničky od vína... :)))
Čtenáře Britských listů nechci nudit historkami z vernisáže, chci ale poukázat na zajímavou kulturní odlišnost.
Saudek pro svou prezentaci vybral (asi záměrně) sérii černobílých grafik zobrazujících v typicky komiksové nadsázce symboly "popové" kultury: lesklé, elegantní, rychlé automobily a nahé ženy, většinou s extrémními prsy, eroticky se hladící, či rovnou masturbující. Fetišistický sexismus, se kterým si Kája Saudek pohrává, a pohlavní neukojenost odvíjející se jako pornofilm před divákovýma očima oslovuje ale cílovou skupinu, které je příjemné více pivo než volby... Je na hony vzdálen vkusu postarších, moralisticky hudrujících sociálně demokratických voličů, ale je na hony vzdálen i chápání západoevropského sociálního feminismu, který vzývají některé přední sociální demokratky, pražskou předsedkyni Petru Buzkovou nevyjímaje...
Orgnizátorka - místopředsedkyně ČSSD Marie Součková (v civilu úctyhodná lékařka-ortopedka), má odvážný výtvarný vkus a sníženou citlivost k diskutabilnímu rozhraní mezi uměním a pornografií. Politický vtip a nadsázka, s jakou si Součková okupovala pro Káju Saudka vestibul Lidového domu, dává ale tušit, že bez konfliktu se výstava přeci jen neobejde. Součková má buldočí sílu posunout v prudérní sociální demokracii vnímání "ještě přiměřeného" a "už nepřiměřeného" grafického projevu. Tato výtvarná poloha je přitom pro Káju Saudka (v civilu plachého a uzavřeného) typická. Ne nadarmo se o něm říká v žargonu předlistopadového Rudého práva, že je "politický exponent" Nezávislé erotické iniciativy. Podle svých vlastních slov je Saudek komiksem přímo odkojen - číst se učil na příhodách Kocoura Felixe, po něm propadl Disneyho postavičkám a po válce objevil klasické americké superhrdiny jako Captain America nebo Wild Cat. K průlomu v jeho do té doby soukromé tvorbě došlo v roce 1966, kdy ho Miloš Macourek přizval ke spolupráci na filmu Kdo chce zabít Jessii?. Saudek výtvarně zpracoval titulky a plakát (obé v duchu svého oblíbeného žánru) a vytvořil pro film několik stran fiktivního komiksu o honbě za antigravitačními rukavicemi. Po úspěšném promítání snímku vykročil na volnou nohu a tvořil ilustrace i seriály pro řadu novin a časopisů. Tak vznikly i Saudkovy "neproblematické" ilustrace pro Pionýrskou stezku či dekorace pro Pionýrskou vlaštovku. Ty problematické - seriál o krásné lékařce Muriel, do minulosti zasazený Lips Tullian či superhrdinský příběh Arnal patří k jeho vrcholu. Spolupracoval s mnohými: scénáristou a spisovatelem Nesvadbou, Milošem Macourkem, Ondřejem Neffem, či Jaroslavem Foglarem.
Pikantním až komiksovým milníkem Saudkova života bylo zcenzurování Saudkovy kreslené verze J.Weigelem převyprávěného Dietlova seriálu 30 případů majora Zemana... Saudek stihl během let 1976-9 nakreslit pouze 52 stran, než se přišlo na to, že svým kreslířským umem Zemanovo "hrdinství" paroduje... K zemanovskému seriálu se vrátil časopis Crew až hluboko po revoluci - v roce 1999, a to spíše pod dojmem mediální hysterie, která se proti němu rozpoutala.
Výstava připomínající listování eroticko-anatomickým atlasem, která by v "úctyhodných" "západních demokraciích" vzbudila naprosto nepřiměřené a militantní reakce programově bezpohlavních intelektuálů i sufražetek všeho zbarvení, se v sídle české sociální demokracie obešla nejen bez incidentu, ale s téměř "domácí" pohodou. Ukazuje to na rozdílné kulturní prostředí i chápání sexuality a její přiměřenosti či nepřiměřenosti v "konzumním" výtvarném umění, jehož je Kája Saudek opravdovým českým guru. Protože co jiného než konzum je celý komiks? A co jiného než "pokleslý konzum" je erotický komiks? Co je ale Saudkův komiks? Umění!
Mistrná kresebnost, kompoziční dynamika, propracování každého detailu kresleného objektu, dokonalá znalost anatomie, cit pro nadsázku a mediální symboliku - tak potřebná v komiksové kultuře, ustálenost grafického názoru. To vše je pro mnoho jeho epigonů nedosažitelné.
Fotograf Jan Saudek hodnotí svého bratra takto: "Kája je na vrcholu alkoholismu. Možná že mohl být na vrcholu jako cartoonista, kreslíř komixů, ale už se tam nikdy nedostane, protože z těch dvou alternativ - být slavným cartoonistou nebo být neznámým opilcem, se rozhodl pro tu druhou možnost."
Přeci jen nejvýstižněji se k svému celoživotnímu erotickému, komiksovému a scifistickému dílu vyjádřil před časem autor sám - v rozhovoru k výstavě, kterou uspořádal pro Hornické muzeum v Mikulově na Krušnohorsku: "Komiks je vlastně film bez hudby a pohybu, jehož dojem ale lze kresbou navodit. Například Italové dodnes dělají komiksy z fotografií, z filmů. Nedá se na tom moc měnit, komiks má podstatu filmového střihu, nadhled, podhled, nájezd na detail, na celek. Mladí kluci, kteří se ke mně dílem hlásí, i když většina z nich svého učitele zapírá, jsou pilní a mnohé dovedou, ale dosud nepochopili, že musí vycházet z reality, dodržovat skutečnost. V tom bych sám sebe pyšně nazval socialistickým realistou. Erotika a krásné ženy do komiksu patří stejně jako do života. Existují komiksy vyloženě erotické, ale to je něco jako dánské pornofilmy, kdy po deseti minutách člověk vypíná video a přepojuje na program ČT 2."
Kája Saudek: mistrovská hranice mezi politikou a pornografií
Štěpán Kotrba
Kontroverzní a o to známější komiksový kreslíř Kája Saudek zahájil 15. ledna svou výstavu odvážně erotických kreseb v Lidovém domě, sídle České sociálně demokratické strany. Událost na pomezí výtvarně-akademického vkusu a veřejného pohoršení ovšem přilákala do sídla ČSSD množství Pražanů, a tak v komorním prostoru galerie bylo těsno. Kreslíř se tvářil po celou vernisáž potměšile skromně až plaše, starší dámy pohoršeně, pánové pobaveně zvědavě a páry ostýchavě až stydlivě. Postupem doby ale podávaný mok - červené i bílé víno - dokázaly rozproudit krev i v těch stydlivějších či déle katolicky vychovávaných...
Dr. Kužel, kurátor sbírek České pojišťovny, hořekoval, že se Masaryk ve vestibulu musí v hrobě obracet nad tou "postmoderní spouští". Nebylo divu, když si na něj někteří méně slušní a československé tradice ctící hosté stavěli skleničky od vína... :)))
Čtenáře Britských listů nechci nudit historkami z vernisáže, chci ale poukázat na zajímavou kulturní odlišnost.
Saudek pro svou prezentaci vybral (asi záměrně) sérii černobílých grafik zobrazujících v typicky komiksové nadsázce symboly "popové" kultury: lesklé, elegantní, rychlé automobily a nahé ženy, většinou s extrémními prsy, eroticky se hladící, či rovnou masturbující. Fetišistický sexismus, se kterým si Kája Saudek pohrává, a pohlavní neukojenost odvíjející se jako pornofilm před divákovýma očima oslovuje ale cílovou skupinu, které je příjemné více pivo než volby... Je na hony vzdálen vkusu postarších, moralisticky hudrujících sociálně demokratických voličů, ale je na hony vzdálen i chápání západoevropského sociálního feminismu, který vzývají některé přední sociální demokratky, pražskou předsedkyni Petru Buzkovou nevyjímaje...
Orgnizátorka - místopředsedkyně ČSSD Marie Součková (v civilu úctyhodná lékařka-ortopedka), má odvážný výtvarný vkus a sníženou citlivost k diskutabilnímu rozhraní mezi uměním a pornografií. Politický vtip a nadsázka, s jakou si Součková okupovala pro Káju Saudka vestibul Lidového domu, dává ale tušit, že bez konfliktu se výstava přeci jen neobejde. Součková má buldočí sílu posunout v prudérní sociální demokracii vnímání "ještě přiměřeného" a "už nepřiměřeného" grafického projevu. Tato výtvarná poloha je přitom pro Káju Saudka (v civilu plachého a uzavřeného) typická. Ne nadarmo se o něm říká v žargonu předlistopadového Rudého práva, že je "politický exponent" Nezávislé erotické iniciativy. Podle svých vlastních slov je Saudek komiksem přímo odkojen - číst se učil na příhodách Kocoura Felixe, po něm propadl Disneyho postavičkám a po válce objevil klasické americké superhrdiny jako Captain America nebo Wild Cat. K průlomu v jeho do té doby soukromé tvorbě došlo v roce 1966, kdy ho Miloš Macourek přizval ke spolupráci na filmu Kdo chce zabít Jessii?. Saudek výtvarně zpracoval titulky a plakát (obé v duchu svého oblíbeného žánru) a vytvořil pro film několik stran fiktivního komiksu o honbě za antigravitačními rukavicemi. Po úspěšném promítání snímku vykročil na volnou nohu a tvořil ilustrace i seriály pro řadu novin a časopisů. Tak vznikly i Saudkovy "neproblematické" ilustrace pro Pionýrskou stezku či dekorace pro Pionýrskou vlaštovku. Ty problematické - seriál o krásné lékařce Muriel, do minulosti zasazený Lips Tullian či superhrdinský příběh Arnal patří k jeho vrcholu. Spolupracoval s mnohými: scénáristou a spisovatelem Nesvadbou, Milošem Macourkem, Ondřejem Neffem, či Jaroslavem Foglarem.
Pikantním až komiksovým milníkem Saudkova života bylo zcenzurování Saudkovy kreslené verze J.Weigelem převyprávěného Dietlova seriálu 30 případů majora Zemana... Saudek stihl během let 1976-9 nakreslit pouze 52 stran, než se přišlo na to, že svým kreslířským umem Zemanovo "hrdinství" paroduje... K zemanovskému seriálu se vrátil časopis Crew až hluboko po revoluci - v roce 1999, a to spíše pod dojmem mediální hysterie, která se proti němu rozpoutala.
Výstava připomínající listování eroticko-anatomickým atlasem, která by v "úctyhodných" "západních demokraciích" vzbudila naprosto nepřiměřené a militantní reakce programově bezpohlavních intelektuálů i sufražetek všeho zbarvení, se v sídle české sociální demokracie obešla nejen bez incidentu, ale s téměř "domácí" pohodou. Ukazuje to na rozdílné kulturní prostředí i chápání sexuality a její přiměřenosti či nepřiměřenosti v "konzumním" výtvarném umění, jehož je Kája Saudek opravdovým českým guru. Protože co jiného než konzum je celý komiks? A co jiného než "pokleslý konzum" je erotický komiks? Co je ale Saudkův komiks? Umění!
Mistrná kresebnost, kompoziční dynamika, propracování každého detailu kresleného objektu, dokonalá znalost anatomie, cit pro nadsázku a mediální symboliku - tak potřebná v komiksové kultuře, ustálenost grafického názoru. To vše je pro mnoho jeho epigonů nedosažitelné.
Fotograf Jan Saudek hodnotí svého bratra takto: "Kája je na vrcholu alkoholismu. Možná že mohl být na vrcholu jako cartoonista, kreslíř komixů, ale už se tam nikdy nedostane, protože z těch dvou alternativ - být slavným cartoonistou nebo být neznámým opilcem, se rozhodl pro tu druhou možnost."
Přeci jen nejvýstižněji se k svému celoživotnímu erotickému, komiksovému a scifistickému dílu vyjádřil před časem autor sám - v rozhovoru k výstavě, kterou uspořádal pro Hornické muzeum v Mikulově na Krušnohorsku: "Komiks je vlastně film bez hudby a pohybu, jehož dojem ale lze kresbou navodit. Například Italové dodnes dělají komiksy z fotografií, z filmů. Nedá se na tom moc měnit, komiks má podstatu filmového střihu, nadhled, podhled, nájezd na detail, na celek. Mladí kluci, kteří se ke mně dílem hlásí, i když většina z nich svého učitele zapírá, jsou pilní a mnohé dovedou, ale dosud nepochopili, že musí vycházet z reality, dodržovat skutečnost. V tom bych sám sebe pyšně nazval socialistickým realistou. Erotika a krásné ženy do komiksu patří stejně jako do života. Existují komiksy vyloženě erotické, ale to je něco jako dánské pornofilmy, kdy po deseti minutách člověk vypíná video a přepojuje na program ČT 2."